Osádku tvrze měl po jejím dokončení tvořit V. prapor Hraničářského pluku 6 – zvláštní útvar, složený z vybraných vojáků, rotmistrů a důstojníků – podle původní rozvahy celkem 424 mužů. Osádka tvrze měla být organizována – v návaznosti na postup prací při budování tvrze – až na jaře 1939. Posílit ji měla půlrota pěchoty určená k boji na povrchu tvrze v případě průniku nepřítele. Celkem by se tedy ve tvrzi mohlo za určité situace nacházet více než 500 mužů. Skutečný počet osádky však díky spádu událostí těchto tabulkových počtů nikdy nedosáhl.
V lednu 1938 došlo k ustanovení Hraničářského pluku 6, který následně převzal od Strážního praporu III mimo jiné i ostrahu staveniště tvrze. Původní plány změnilo obsazení a připojení Rakouské republiky k Německu. Vyvstala nutnost uspíšit obranyschopnost úseků opevnění, ve kterých výstavba pokročila. ŘOP koncem března rozhodlo o postavení improvizovaných osádek tvrzí do doby, než se je podaří dokončit a dle plánů vybavit a vyzbrojit. V případě Hůrky byl personál přidělen pro velitelství útvaru, vchodový, dělostřelecký a oba pěchotní sruby.
Dne 10. května 1938 po horečných přípravách vznikl v Králíkách "ZÚ Bg" (Zvláštní útvar Berghöhe), jenž byl tvořen 6 důstojníky, 14 déle sloužícími poddůstojníky a 142 muži prezenční služby. Do funkce velitele byl ustanoven mjr. pěch. Josef Tlach, naposledy přidlený jako velitel praporu Pěšího pluku 41 v Žilině.
Počátek existence útvaru je spjat zejména s organizační činností, úpravami ubikací v bývalé textilní továrně Dominik Walter, přejímkou materiálu – výstroje i výzbroje a posléze zahájením výcviku. Došlo též k převzetí strážní služby na staveništi tvrze chráněném dvěma prkennými ohradami se strážnicemi u vstupů.
Dne 20. května po vyhlášení ostrahy hranic tvrz stále představovala jedno velké staveniště, s čerstvě vybetonovaným vchodovým srubem. Nebyly osazeny pancéřové kopule a zvony, na místě se nacházela jen část výzbroje a zlomek plánované dotace munice. Vnitřní zařízení nebylo dodáno, k osvětlení se využilo staveništních rozvodů a světel, spojení se improvizovalo běžným polním materiálem. Dosud nedodané houfnice dělostřeleckého srubu však již improvizovala trojice 7,5 cm horských kanonů vz. 15, umístěná prozatím na prostranství před srubem. I ubytování se improvizovalo, především využitím toho, co poskytlo staveniště.
Neutěšená situace se však postupně měnila. Odstraněním částí dřevěných ohrad a stavbou provizorních překážek silami útvaru započala úprava povrchu tvrze, nezbytná k alespoň improvizované obraně. Stavba pokračovala ve vysokém tempu, přicházely další zbraně a lafety, započalo osazování pancéřových zvonů a kopulí, doplňovaly se zásoby munice, započala montáž vnitřního zařízení a instalací. Podařilo se dokončit improvizované postavení přidělené baterie horských kanónů na točnicích v zasypaném ochranném příkopu srubu K–S 11. Jejich obsluhy již mohly cvičit.
Dne 1. července byl útvar přejmenován na V. prapor Hraničářského pluku 6. Tato změna měla přispět k utajení určení útvaru. V srpnu do funkce velitele praporu ustanovili na místo mjr. pěch. Tlacha pplk. pěch. Ervína Maršáka (původně velitel IV. praporu téhož pluku). Funkci zástupce velitele a zároveň velitele dělostřeleckého srubu K–S 11 vykonával škpt. děl. Bohumil Plánský převelený od Dělostřeleckého pluku 5. Na funkci I. důstojníka dělostřeleckého srubu byl určen por. děl. Vratislav Knížek, v předchozím zařazení velitel baterie Dělostřeleckého pluku 4 v Josefově. Funkci pozorovatele tvrze měl vykonávat por. děl. Jan Ploner odvelený od Dělostřeleckého pluku 12 v Užhorodu. Veliteli osádky byli mladí důstojníci por. pěch. Josef Peška (velitel srubu K–S 13, převelen z funkce velitele čety u 14. roty Hraničářského pluku 6) a por. pěch. Petr Rott (velitel srubu K–S 10, převelen od 12. roty Hraničářského pluku 6).
Počátkem září došlo k dalším zásadním posunům v životě útvaru a v pracích na tvrzi Hůrka. Překážkový systém se téměř podařilo dokončit, vchodový a pěchotní sruby dostaly většinu vnitřního vybavení a osádky je mohly začít využívat k pobytu, dalšímu výcviku i ke spánku. Své mírové umístění mohl prapor z improvizovaných prostor bývalé Walterovy továrny přemístit do nově dokončených kasáren v Červené Vodě.
Po nařízení hotovosti obsadily 13. září tvrz oba sledy pěchoty i doplňky dělostřelectva. Secvičená osádka vysoce motivovaných a sebevědomých hraničářů čekala odhodlaně na další vývoj situace. Tvrz však ani v té době nebyla zcela dokončená – stále se pracovalo na vnitřní výbavě a instalacích, chyběly některé důležité součásti (mimo jiné 10 cm houfnice dělostřeleckého srubu, otočná a výsuvná dělová věž, otočná kulometná věž, vybavení strojovny/elektrárny a filtrovny). Přesto byla Hůrka v té době již schopna improvizované obrany. Nadšení z vyhlášení mobilizace po pár dnech vystřídalo hluboké zklamání a roztrpčení z přijetí podmínek diktovaných konferencí představitelů evropských velmocí v Mnichově.
Dne 2. října 1938 obdržela osádka rozkaz pro konečnou evakuaci tvrze. V následujících dnech se příslušníkům útvaru podařilo demontovat a odvézt všechny zbraně a lafety, vnitřní zařízení a část překážek. Na místě nezůstaly žádné zásoby, vše putovalo do vnitrozemí, mimo zábor. Krátce po té V. prapor Hraničářského pluku 6 tvrz opustil a zaujal postavení na nové hranici v prostoru Litovle. Odtud byli muži v listopadu staženi a celý útvar zrušen v Konici dnem 30. listopadu 1938
Podplukovník Ervín Maršák
Narodil se 13. března 1895 v Moravských Bránicích. V letech 1908 až 1915 studoval na vyšší reálce s maturitou v Praze-Žižkově. Po jejím absolvování se přihlásil jako jednoroční dobrovolník ke službě v rakousko-uherské armádě. Svoji vojenskou dráhu zahájil u náhradního praporu pěšího pluku 75 v Jindřichově Hradci, následně s dobrým prospěchem absolvoval Školu důstojníků v záloze pěšího pluku 89 v Pezinku. Po jejím ukončení odešel za svým plukem na ruskou frontu. Postupně zastával funkce velitele družstva a čety, přičemž dosáhl hodnosti kadeta – důstojnického zástupce. Dne 16. června 1916 padl do zajetí u Olyky.
Po příchodu do Kyjeva se Ervín Maršák hlásil do čs. vojenských jednotek bojujících po boku carské armády, ale byl poslán do zajateckého tábora v Kazaňské gubernii. Službu u našich vojenských jednotek tak nastoupil po více jak ročním pobytu v zajetí. Po ukončení kurzu pro čs. důstojníky jej od září 1917 zařadili k nově formovanému 7. čs. střeleckému pluku „Tatranskému“. Od dubna 1918 byl přidělen odbočce Československé národní rady v Rusku a vyslán na nábor dobrovolníků do Samarské, Rjazaňské a Moskevské gubernie. Dnem 20. června 1918 nastoupil službu u 1. čs. střeleckého pluku Mistra Jana Husi. K 22. říjnu 1918 dosáhl hodnosti podporučíka, na poručíka jej povýšili 21. srpna 1919. S 1. čs. střeleckým plukem prodělal boje proti bolševikům na Povolžské frontě u Ufy, Simbirska, Kazaně, Samary a následně při ústupu po železniční magistrále na Sibiři. V období bojů onemocněl žaludeční chorobou, jejíž průběh po všechna další léta ovlivňoval průběh jeho vojenské služby. Od listopadu 1919 poručík Ervín Maršák zastával funkci pobočníka velitele Hlavního stanu v Irkutsku. Do vlasti byl evakuován 23. transportem na lodi „President Grant“. Po příjezdu do Prahy 17. června 1920 pokračoval ve své službě u štábu Čs. vojska na Rusi.
Po zrušení štábu Čs. vojska na Rusi byl kapitán Ervín Maršák v únoru 1921 přidělen k pěšímu pluku 37 do Levoče, kde vykonával funkci velitele 10. polní roty. S ní prodělal i částečnou mobilizaci vyhlášenou v březnu 1921 při pokusu Karla I. Habsburského převzít moc v Maďarsku a restaurovat monarchii. Následně byl přidělen jako pobočník velitele III. praporu, ale již v září 1922 se ujal velení 9. polní roty. Dnem 22. prosince 1922 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána. K 1. březnu 1925 jej přemístili k pěšímu pluku 47 do Mladé Boleslavi, kde převzal funkci velitele 7. polní roty, od dubna 1927 velel 11. polní rotě téhož pluku v Turnově. V roce 1927 opustil bojové jednotky a přešel k Učilišti pro pěší vojsko do Milovic, kde byl k 30. září 1927 ustanoven velitelem pomocné roty. Ve funkci si vedl velmi dobře, což bylo vyjádřeno i pozdějším udělením pochvalného uznání velitele učiliště brig. gen. Emila Linharta. Dne 31. října 1928 proběhlo jeho přemístění k Instrukčnímu praporu, dislokovanému v téže posádce, u kterého zastával funkci velitele náhradní roty a mobilizačního referenta praporu. Hodnosti majora dosáhl 31. prosince 1928. V rámci svého působení u Instrukčního praporu absolvoval několik vojskových stáží. U leteckého pluku 1 v Praze kromě studia taktických a technických možností letectva vykonal i 70 letů, v roce 1931 absolvoval zkušenou u dělostřeleckého pluku 51 v Brandýse nad Labem. V červnu 1932 ukončil s velmi dobrým prospěchem Kurz velitelů oddílů v Praze. Instrukční prapor v Milovicích opustil krátce poté a byl přemístěn k pěšímu pluku 45 „Rumunskému“ do Chustu. Po získání dostatečných teoretických a praktických zkušeností se od 30. září 1936 ujal velení I. praporu, přemístěného koncem září téhož roku z Chustu do Mukačeva. Během služby u pěšího pluku 45 se stal podplukovníkem (1. července 1937). Za velmi úspěšnou činnost u pěšího pluku 45 obdržel pochvalné uznání velitele 12. divize brig. gen. Olega Svátka.
Dnem 1. ledna 1938 byl podplukovník Ervín Maršák přidělen k nově zformovanému hraničářskému pluku 6 a současně se stal velitelem IV. praporu dislokovaného v Králíkách. V té době se jeho choroba zhoršila, musel podstoupit operaci. Po zlepšení zdravotního stavu jej v srpnu 1938 ustanovili velitelem V. praporu téhož pluku, tj. osádky dělostřelecké tvrze Hůrka. Po nařízení vyklizení postupně zabíraného pohraničí řídil evakuaci tvrze Hůrka a s praporem ustoupil do prostoru Litovle a Konice, kde byl útvar ke 30. listopadu likvidován. Ještě před koncem roku pplk. Maršáka přemístili k pěšímu pluku 20 do Michalovců a po okupaci Československa dnem 1. ledna 1940 přeložili do výslužby. Ve funkci velitele V. praporu se osvědčil výtečně, za což dne 17. listopadu 1938 obdržel pochvalné uznání od plk. pěch. Bohumila Boreckého.
Po okupaci českých zemí se zapojil do vojenské odbojové organizace Obrana národa a v rámci její tzv. třetí garnitury se v roce 1944 stal velitelem skupiny v Pardubicích. Byl však zatčen, po dobu dvou týdnů vyslýchán pardubickým gestapem a 8. prosince 1944 na následky výslechů zemřel, aniž by prozradil jména svých spolupracovníků. Po skončení 2. světové války mu byl udělen Čs. válečný kříž 1939 in memoriam.
Pracovní tábor FAMO – Grulich – odloučené pracoviště koncentračního tábora v Groß-Rosen
Po přijetí podmínek konference evropských mocností v Mnichově vládou ČSR se stalo i území Králicka součástí německé tak zvané III. říše a od 15. dubna 1939 bylo součástí správního útvaru Sudetská župa (Sudetengau). Prakticky ihned po záboru byly veškeré zdejší výrobní podniky integrovány do válečného hospodářství III. říše. Ta se po celou dobu války potýkala s nedostatkem pracovních sil, a tak byli do všech výrobních procesů zapojováni váleční zajatci, vězni koncentračních táborů a nuceně nasazení občané okupovaných zemí Evropy… V Králíkách a blízkém okolí pracovalo mnoho skupin válečných zajatců a vězňů různých národností jak v zemědělství, tak na úpravách železničních tratí, těžbě surovin z objektů opevnění (např. podzemních telefonních kabelů) a při válečné výrobě (uniformní a výstrojní díly, letecké součásti, spojovací prostředky – radiostanice…).
V průběhu války, se stoupající aktivitou spojeneckého letectva a intenzivním bombardováním průmyslových center III. říše, nastal řízený proces tzv. decentralizace válečné výroby. Její nejdůležitější části byly postupně přesouvány do chráněných podzemních prostor. Ty se nově budovaly, ale také se využívalo již existujících odolných staveb. Velké pevnostní objekty – jako čs. dělostřelecká tvrz Hůrka – patřily mezi ně.
Jako zázemí pro zbrojní továrnu v podzemí tvrze Hůrka, nesoucí německý krycí název „Farn“ (Kapradina), se v místě nad vchodovým objektem K – S 12a budoval od listopadu 1944 pracovní tábor, který byl odloučeným pracovištěm koncentračního tábora Groß-Rosen (60 km jihozápadně od Breslau, dnes Rogožnica v Polsku).
Jeho vězňové (prozatím umístění na jiných místech v Králíkách) byli nasazeni na práci u firmy FAMO. Část jejích výrobních linek měla být umístěna do upraveného podzemí tvrze Hůrka a v táboře na povrchu tvrze měli být po jeho dokončení vězni drženi. Úpravy tvrze, ani stavba vlastního tábora pro vězně nebyly zcela dokončeny, výroba se naplno nikdy nerozeběhla. Odloučený tábor byl zrušen a evakuován v dubnu 1945, při evakuaci byli vězňové za nelidských podmínek hnáni pěšky, nemocní zůstali v táboře. Výrobní zařízení, již instalované v podzemí tvrze, se stalo po osvobození kořistí sovětské armády, která je za pomoci původně německých vězňů demontovala a odvezla do SSSR v květnu 1945. Zbytky stavebních úprav tvrze a pozůstatky výrobního zařízení odstranila stavební rota ŘOPu na jaře 1948.
FAMO je zkratka pro firmu Fahrzeug- und Motorenwerke v Breslau, která patřila ke koncernu Junkers. Ten firmu převzal do vlastnictví v roce 1935 a v této formě existovala FAMO do roku 1945. Zajišťovala výrobu různých částí vojenské techniky. Mimo jiné stavěla pro Wehrmacht těžký kolopásový tahač Sd.Kfz. 9 (Sonder-Kraftfahrzeug 9), který se svými 18 tunami vlastní hmotnosti představoval v té době nejtěžší kolopásové vozidlo vůbec. Sloužil k dopravě těžkých děl a nákladů, k vyprošťování tanků a vozidel a mimo jiné také jako tahač podvalníku Culemeyer, použitého při odvozu pancéřových zvonů a kopulí vytrhaných z objektů čs. těžkého opevnění…
Pracovní tábor, jehož pozůstatky se nachází na povrchu tvrze Hůrka, nebyl přes těžké pracovní a životní podmínky zde nasazených vězňů táborem vyhlazovacím. Přesto patří mezi dnes 1.634 evidovaných nacistických věznic, koncentračních a pracovních táborů, jejichž vězňové se řadí mezi nesčetné oběti nacistické persekuce. Po válce byli postupně odškodněni od německé vlády nebo v rámci projektů poválečného smíření.
| Označení a typ srubu | Název | Výzbroj | Počet a určení pancéřových věží | Stav v září 1938 |
| K-Bg-S 10 pěchotní |
U boží muky | 2 protitankové kanóny spřažené s těžkým kulometem, 2 dvojčata těžkých kulometů, 4 lehké kulomety |
2 pěchotní zvony, otočná kulometná věž |
Z části bojeschopný |
| K-Bg-S 11 dělostřelecký |
Na svahu | 3 houfnice ráže 10 cm, 4 lehké kulomety |
2 pěchotní zvony | S improvizací hlavní výzbroje |
| K-Bg-S 12 pro dělovou věž |
Na kótě | 2 houfnice ráže 10 cm ve věži | Otočná a výsuvná dělová věž | Bez výzbroje |
| K-Bg-S 12a vchodový |
U rybníčku | 1 protitankový kanón spřažený s těžkým kulometem, 4 lehké kulomety |
2 pěchotní zvony | Z části bojeschopný |
| K-Bg-S 13 pěchotní |
U lomu | 2 protitankové kanóny spřažené s těžkým kulometem, 1 dvojče těžkých kulometů, 4 lehké kulomety |
2 pěchotní zvony, kopule pro dvojče těžkých kulometů, dělostřelecký pozorovací zvon |
Z části bojeschopný |
| K-Bg-S 12b | Utržený | 2 lehké kulomety | Pěchotní zvon, dělostřelecký pozorovací zvon |
Bojeschopný |
Pro obranu státu představovalo jednu z nejdůležitějších oblastí území kolem Kladského výběžku, který se ze severu hluboce zařezával do území Československa. Roviny kolem města Králíky jakoby přímo vybízely předpokládaného útočníka k provedení široce založené útočné operace v tomto prostoru. V cestě od Králík na jih do vnitrozemí republiky, útočníkovi neležely téměř žádné významnější terénní překážky. V tomto směru bylo území státu navíc nejužší, a proto zde hrozilo přetnutí republiky ve směru sever-jih. Tomu chtěla čs. armáda v každém případě zabránit.
Při tvorbě opevňovacích plánů se tak logicky dostalo Králicko do centra pozornosti jejich tvůrců. Prostor mezi kótou Maliník nad Dolní Moravou a řekou Divoká Orlice na Zemské bráně, měly vzhledem k jeho významu pro obranu země vyztužit tři mohutné dělostřelecké tvrze a několik tvrzí pěchotních. Po zrušení stavby pěchotních tvrzí (objekty ve III. stupni odolnosti, propojené podzemním systémem, s kulometnou a protitankovou výzbrojí, ale bez dělostřelectva), zůstaly jen tvrze s dělostřelectvem. Pro ty se později začalo užívat stručného označení tvrz. V červnu 1935 vzniklo Ženijní skupinové velitelství III se sídlem v Králíkách. O rok později tady došlo k zahájení výstavby objektů těžkého opevnění. ŘOP v tomto prostoru zadalo ke stavbě 57 těžkých objektů spolu s kompletním podzemím tří dělostřeleckých tvrzí (Hůrka, Bouda, Adam). Následně se zde začalo se stavbou lehkých objektů vz. 36 a o rok později moderních lehkých objektů vz. 37. Celkově se podařilo do přerušení prací počátkem října roku 1938 v popisovaném prostoru stavebně dokončit 247 pevnostních objektů, kasárna v Červené Vodě, Těchoníně a rozestavět kasárna v Klášterci nad Orlicí, dokončit chatu pro ubytování osádek lehkých objektů vz. 36, dále dvě pevnostní silnice (pro tvrze Bouda a Adam), kilometry kabelové telefonní sítě s více než stovkou podzemních kabelových objektů a kilometry překážek proti tankům a pěchotě. Bylo to obdivuhodné množství staveb, vybudované v obtížných terénních a klimatických podmínkách, ve vysoké kvalitě a ve velmi krátkém čase.
Ke konečné podobě tvrze Hůrka vedla dlouhá a složitá cesta. Prvotní návrh francouzských odborníků z února 1935 nepočítal s tvrzí v místě, kde leží nyní, nýbrž ji předpokládal východněji, v prostoru Maliník (Steinberg). Dělostřelecká tvrz Steinberg měla mít ve své sestavě jen jeden dělostřelecký objekt – srub pro dva kanóny ráže 7,5–8 cm – s dostřelem 12–13 km, s palbou orientovanou obecně v západním směru.
V květnu 1935 už byl ale pohled Ředitelství opevňovacích prací na nejvýchodnější tvrz králického úseku odlišný. Prostor Maliníku se jevil při potřebném vzájemném krytí tvrzí jejich dělostřelectvem jako příliš vzdálený. Jako výhodnější se jevil kopec Berghöhe. ŘOP právě sem navrhlo tvrz se dvěma dělostřeleckými objekty – srubem se třemi kanóny ráže 8 cm pro palbu na západ a srubem pro otočnou a výsuvnou věž s dvojicí kanónů ráže 8 cm.
V červnu 1935 proběhl průzkum terénu, na základě kterého měla mít tvrz jen jeden dělostřelecký srub se třemi děly pod betonem s palbou na západ. Dělová otočná věž se měla vynechat, neboť věž na tvrzi Bouda mohla působit východním směrem až po kostel ve Velké Moravě a do vlastního údolí řeky Moravy. Dělová otočná věž na Berghöhe by sice mohla působit dále na sever a východ, ale většinu tohoto prostoru krylo husté zalesnění a do lesních masivů nebylo možné pozorování, nezbytné pro řízení palby věže.
Další změny nastaly po té, co navrženou trasu koncem června 1935 osobně rekognoskoval náčelník hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí v doprovodu brigádního generála Karla Husárka – ředitele ŘOP. Tvrz Hůrka pak dostala v podstatě dnešní podobu.
Měla sestávat ze dvou pěchotních srubů (K–S 10, K–S 13), z dělostřeleckého srubu se třemi 8 cm kanóny (K–S 11), dělové otočné a výsuvné věže s dvojicí 8 cm kanónů (K–S 12), samostatné pozorovatelny „Lustberg“ (dnes kóta 718,2 Veselka – objekt K–S 12b) a vchodového objektu (K–S 12a).
V tomto období se ještě zvažovalo umístění celé tvrze v prostoru Lustberg (místo Berghöhe), avšak vzdálenost na tvrz Adam by se prodloužila o 1,5 km a tím by odpadla možnost vzájemné krycí palby obou tvrzí. Navíc by přístupová chodba do tvrze Lustberg vyžadovala velkou délku, neboť terén v daném prostoru mohl nepřítel dobře kontrolovat. Také by muselo dojít k úpravě trasy těžkého opevnění.
Při tvorbě opevňovacích plánů se tak logicky dostalo Králicko do centra pozornosti jejich tvůrců. Prostor mezi kótou Maliník nad Dolní Moravou a řekou Divoká Orlice na Zemské bráně, měly vzhledem k jeho významu pro obranu země vyztužit tři mohutné dělostřelecké tvrze a několik tvrzí pěchotních. Po zrušení stavby pěchotních tvrzí (objekty ve III. stupni odolnosti, propojené podzemním systémem, s kulometnou a protitankovou výzbrojí, ale bez dělostřelectva), zůstaly jen tvrze s dělostřelectvem. Pro ty se později začalo užívat stručného označení tvrz. V červnu 1935 vzniklo Ženijní skupinové velitelství III se sídlem v Králíkách. O rok později tady došlo k zahájení výstavby objektů těžkého opevnění. ŘOP v tomto prostoru zadalo ke stavbě 57 těžkých objektů spolu s kompletním podzemím tří dělostřeleckých tvrzí (Hůrka, Bouda, Adam). Následně se zde začalo se stavbou lehkých objektů vz. 36 a o rok později moderních lehkých objektů vz. 37. Celkově se podařilo do přerušení prací počátkem října roku 1938 v popisovaném prostoru stavebně dokončit 247 pevnostních objektů, kasárna v Červené Vodě, Těchoníně a rozestavět kasárna v Klášterci nad Orlicí, dokončit chatu pro ubytování osádek lehkých objektů vz. 36, dále dvě pevnostní silnice (pro tvrze Bouda a Adam), kilometry kabelové telefonní sítě s více než stovkou podzemních kabelových objektů a kilometry překážek proti tankům a pěchotě. Bylo to obdivuhodné množství staveb, vybudované v obtížných terénních a klimatických podmínkách, ve vysoké kvalitě a ve velmi krátkém čase.
Ke konečné podobě tvrze Hůrka vedla dlouhá a složitá cesta. Prvotní návrh francouzských odborníků z února 1935 nepočítal s tvrzí v místě, kde leží nyní, nýbrž ji předpokládal východněji, v prostoru Maliník (Steinberg). Dělostřelecká tvrz Steinberg měla mít ve své sestavě jen jeden dělostřelecký objekt – srub pro dva kanóny ráže 7,5–8 cm – s dostřelem 12–13 km, s palbou orientovanou obecně v západním směru.
V květnu 1935 už byl ale pohled Ředitelství opevňovacích prací na nejvýchodnější tvrz králického úseku odlišný. Prostor Maliníku se jevil při potřebném vzájemném krytí tvrzí jejich dělostřelectvem jako příliš vzdálený. Jako výhodnější se jevil kopec Berghöhe. ŘOP právě sem navrhlo tvrz se dvěma dělostřeleckými objekty – srubem se třemi kanóny ráže 8 cm pro palbu na západ a srubem pro otočnou a výsuvnou věž s dvojicí kanónů ráže 8 cm.
V červnu 1935 proběhl průzkum terénu, na základě kterého měla mít tvrz jen jeden dělostřelecký srub se třemi děly pod betonem s palbou na západ. Dělová otočná věž se měla vynechat, neboť věž na tvrzi Bouda mohla působit východním směrem až po kostel ve Velké Moravě a do vlastního údolí řeky Moravy. Dělová otočná věž na Berghöhe by sice mohla působit dále na sever a východ, ale většinu tohoto prostoru krylo husté zalesnění a do lesních masivů nebylo možné pozorování, nezbytné pro řízení palby věže.
Další změny nastaly po té, co navrženou trasu koncem června 1935 osobně rekognoskoval náčelník hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí v doprovodu brigádního generála Karla Husárka – ředitele ŘOP. Tvrz Hůrka pak dostala v podstatě dnešní podobu.
Měla sestávat ze dvou pěchotních srubů (K–S 10, K–S 13), z dělostřeleckého srubu se třemi 8 cm kanóny (K–S 11), dělové otočné a výsuvné věže s dvojicí 8 cm kanónů (K–S 12), samostatné pozorovatelny „Lustberg“ (dnes kóta 718,2 Veselka – objekt K–S 12b) a vchodového objektu (K–S 12a).
V tomto období se ještě zvažovalo umístění celé tvrze v prostoru Lustberg (místo Berghöhe), avšak vzdálenost na tvrz Adam by se prodloužila o 1,5 km a tím by odpadla možnost vzájemné krycí palby obou tvrzí. Navíc by přístupová chodba do tvrze Lustberg vyžadovala velkou délku, neboť terén v daném prostoru mohl nepřítel dobře kontrolovat. Také by muselo dojít k úpravě trasy těžkého opevnění.
| Dělostřelecká tvrz Hůrka - vývoj projektu | ||||||
| Návrh ze dne | 26.2.1935 | 29.5.1935 | 11.6.1935 | 27.6.1935 | 5.4.1936 | Konečná podoba |
| Dělové věže | 0 | 1 | 0 | 1 | 1 | 1 |
| Dělostřelecké sruby | 1 | 1 | 1 | 1 | 1 | 1 |
Projektantem tvrze se stal kpt. žen. Ing Leopold Krejčí. Pod jeho rukama a ve spolupráci s dalšími specialisty ŘOP vznikly podklady pro stavbu tvrze, kterou lze s trochou nadsázky označit za "vzorovou", či "typickou" pro tento typ moderní pevnostní stavby. Její umístění, požadované úkoly a tvar terénu totiž umožnily tvrz vyprojektovat podle základních představ a pravidel, vzniklých ve 20. letech 20. století ve Francii, při přípravě výstavby Maginotovy linie. Tvrz Hůrka se velmi podobá vzoru "palmové pevnosti", kdy "koruna" je tvořena bojovými objekty, "kmen" (hlavní podzemní spojovací galerie) se táhne v kolmém směru od bráněné linie hluboko do zápolí, kde je zakončen pomyslným "kořenem" – vchodovým objektem.
Stavba tvrze Hůrka
Dne 16. července 1936 zadalo Ministerstvo obrany – hlavní štáb ŘOP renomované stavební firmě Dr. Karla Skorkovského z Prahy významnou zakázku. Nabídka firmy byla vybrána v neveřejném výběrovém řízení na stavbu jedné z velkých vojenských pevností, jejichž výstavba se právě v té době v Československu naplno rozeběhla.V následujících 24 měsících měl Dr. Skorkovský realizovat stavební podúsek 2./III. – Berghöhe, ležící v prostoru severně od městečka Králíky. Pod tímto označením se skrývala stavba mohutných železobetonových objektů, tzv. srubů propojených labyrintem podzemních chodeb a sálů do uzavřeného celku – tzv. dělostřelecké tvrze. Sruby nesly označení K–S 10, K–S 11, K–S 12, K–S 12a, K–S 13. K podúseku patřil také srub K–S 12b, nedaleko situovaný objekt samostatné dělostřelecké pozorovatelny, takticky ke tvrzi přiřazený.
Firma Skorkovský výstavbu zahájila 5. srpna 1936, tvrz přišla na 24,2 mil. předválečných korun. V této částce však není započítána cena za cement, ocelovou výztuž, vnitřní instalace, výzbroj atd. Konečná cena, zaplacená za kompletně připravenou tvrz, by byla značně vyšší. Během 25 měsíců vznikl usilovnou prací 250-600 dělníků jeden z velmi silných pilířů našeho předválečného opevnění – pět železobetonových objektů v nejvyšším stupni odolnosti, více než 1,75 km podzemních chodeb a sálů, ukrytých hluboko ve skalním masivu a srub samostatné pozorovatelny neobvyklého provedení (ve III. stupni odolnosti – tj. stěny a střecha o tloušťce 250-275 cm železobetonu). Představu o rozsahu prací umožní údaje o objemu betonu použitého při stavbě podúseku – celkem firma zpracovala přes 30 000 m3 betonu.
Pozemky pro stavbu tvrze Hůrka:
| Sruby | Původní majitel pozemku | Katastrální území | Zabráno pro opevnění |
| K-S 10, K-S 11, K-S 12, K-S 13 | Josef a Hermína Hufnagel | Prostřední Lipka | 1,0000 ha |
| Berta a Josef Katzer | 1,4650 ha | ||
| Konrád Katzer | 6,5612 ha | ||
| Augustin Böse | 2,8409 ha | ||
| K-S 12a | Františka Fialková | Králíky | 1,4250 ha |
| František a Marie Rotter | 0,5055 ha |
Celkem armáda pro stavbu tvrze zabrala téměř 14 hektarů půdy.
Pohnuté osudy tvrze Hůrka za okupace
Hůrka, jako nejlépe dostupná a stavebně dokončená čs. tvrz (do Králík se tehdy dalo dostat pohodlně železnicí z Berlína za pár hodin!) se stala doslova poutním místem. Nejen pro civilní obyvatelstvo, ale také pro četné odborné exkurze německých důstojníků. Navštívil ji osobně i říšský kancléř Adolf Hitler s řadou vysokých politických funkcionářů i armádních důstojníků (např. Fritz Todt a generál Molt).
V době okupace zde nechali Němci v rámci rozsáhlého zkušebního programu (zahrnoval i další objekty v okolí tvrze) nainstalovat řadu původního zařízení, v září 1938 evakuovaného, nebo dosud nedodaného (např. troje vrata do vjezdu, šikmý výtah, filtrovnu…) a prováděli na něm zkoušky. Uvažovali původně i o dalších testech, pro které mělo dojít například k osazení otočné a výsuvné dělové a rovněž otočné kulometné věže.
První zkušební postřelování zažily sruby Hůrky už na podzim roku 1938. Další postřelování pak přišlo v několika vlnách i v následujících letech. V tomto směru je tvrz Hůrka výjimečná. Střílela zde totiž řada různých zbraní a to i ráže větší, než 21 cm, zkoušelo se zde mnoho typů munice – zavedené, konvenční, vyvíjené i speciální. Testovaly se zde i četné ženijní nálože a další vyvíjené bojové prostředky. Již v roce 1939 došlo k vytrhání části pancéřových zvonů a kopulí (ze srubů K–S 12a a K–S 13) a některých dalších ocelových prvků.
V době okupace zde nechali Němci v rámci rozsáhlého zkušebního programu (zahrnoval i další objekty v okolí tvrze) nainstalovat řadu původního zařízení, v září 1938 evakuovaného, nebo dosud nedodaného (např. troje vrata do vjezdu, šikmý výtah, filtrovnu…) a prováděli na něm zkoušky. Uvažovali původně i o dalších testech, pro které mělo dojít například k osazení otočné a výsuvné dělové a rovněž otočné kulometné věže.
První zkušební postřelování zažily sruby Hůrky už na podzim roku 1938. Další postřelování pak přišlo v několika vlnách i v následujících letech. V tomto směru je tvrz Hůrka výjimečná. Střílela zde totiž řada různých zbraní a to i ráže větší, než 21 cm, zkoušelo se zde mnoho typů munice – zavedené, konvenční, vyvíjené i speciální. Testovaly se zde i četné ženijní nálože a další vyvíjené bojové prostředky. Již v roce 1939 došlo k vytrhání části pancéřových zvonů a kopulí (ze srubů K–S 12a a K–S 13) a některých dalších ocelových prvků.
Oboustranný pěchotní srub postavený ve IV. třídě odolnosti byl umístěn v čele tvrze Hůrka na severozápadním svahu kóty Výšina.
